Možná patříte mezi lidi, kteří milují spontánní rozhodnutí. Jak známo, často právě taková rozhodnutí bývají skvělá. Někdy to ale vyjít nemusí a adrenalinové opojení vystřídá zklamání. Dost možná jste také zažili situaci, kdy jste si (možná ještě v dětství) od kamarádky přinesli domů kotě. Avšak rodiče vaše nadšení nesdíleli. Dost možná to od nich nebylo spravedlivé, protože, jak se později ukázalo, jste si přitáhli miláčka celé rodiny. Ale ono to prostě vyjít nemusí. Právě výběr domácího mazlíčka patří mezi témata, která je třeba dobře promýšlet. Nemáme totiž zodpovědnost pouze za sebe, ale také za ty, které jsme si k sobě připoutali…
… každý z nás je Malý princ
Když liška hovoří s malým princem o zodpovědnosti vůči druhým, má na mysli především otázku přátelství. Je na místě si uvědomit, že zvíře není věc – zvíře by mělo být naším nejlepším přítelem. Na rozdíl od člověka má totiž několik mimořádných vlastností: odpouští, nehledí na vzhled, není zákeřné, miluje, a to bezmezně. Na druhou stranu je ale bezbranné a není možné mu něco vysvětlit. Zkuste si představit, že svého nejlepšího přítele chcete přivázat ke stromu u silnice a ujet, protože vás už nebaví. Dokážete mu to říct do očí? Možná ani ne. O tom, že by to nepochopil, není pochyb – váš pes by vám tohle totiž nikdy udělat nedokázal!
A právě zodpovědnost by měla být důležitým aspektem při rozhodování, zda vůbec si dokážeme domácího mazlíčka pořídit. Samozřejmě, každý den nebude zalitý sluncem, kočka může rozškrábat křeslo, papoušek může otravně pípat, když máme migrénu, pes může chtít po sto padesáté házet míček, i když byl na vycházce až na Severním pólu. Někdy je to prostě otrava. A právě o důvod víc, proč bychom měli dobře uvažovat o tom, zda jsme ochotni vnést do našeho života trošku změny v podobě nového člena.
Zvíře není (vánoční) dárek!
Darujeme věci. Takové, se kterými se potěšíme a za chviličku je odložíme, protože pod stromečkem přeci čekají další dárky na rozbalení. Jenže domácí mazlíček, ať už je to potkan, andulka nebo kotě, je zkrátka parťák.
K tomu všemu by volba mazlíčka měla být do značné míry racionální záležitostí. Je krásné přijet k babičce, jež touží po mazlíčkovi, s překvapením. Ale opravdu ji potěší bernský salašnický pes? Nechtěla raději malou čivavu? Nebo třeba kočku? To, že míváme tendenci promítat do dárků své touhy, je běžné. Někdy ale obzvlášť nevhodné. Babička je sice sama, ale je zvyklá dvakrát ročně létat na dovolenou. A nebo naopak již téměř nevychází ven – a naše představa, jak jí veselé štěně donutí každé ráno vstávat a jít ven za zvířetem připomínajícím maxipsa Fíka, je zcela mylná. Domácí mazlíček je parťák. A toho si musí člověk zvolit zkrátka sám.
Pokud opravdu zvířátko musí nutně být tím překvapením, ať již vánočním, narozeninovým či jen tak, pro radost, je skutečně na místě zvážit všechny okolnosti. Ukázat na „tu“ správnou andulku v obchodě by měl obdarovaný. Konec konců, zvíře je jen jedna strana mince. Pak je tu více či méně rozsáhlý arzenál výbavy, kterou mazlíček potřebuje – ať už je to klec nebo pelíšek, hračky, spotřební materiál (seno, písek do kočičího záchodu) apod. To vše se nechá skvěle zabalit a věnovat a obdarovaný nebude nucen jako prví věc shánět základní vybavení.